„Nemohl jsem vstát a jít takhle mezi lidi. Navíc nevím, jestli bych toho byl schopný. Co jsem ale věděl, bylo, že nemůžu mluvit. Popsal jsem tedy stručně v SMS kamarádovi, co bydlí blízko, co jsem udělal a kde jsem a poprosil ho, ať zavolá sanitku. Samozřejmě mi nevěřil. Po pár SMS, během kterých se mě vydal hledat, mu docházelo, že si nedělám legraci a sanitku poslal. Stihl mě najít dříve, než přijeli záchranáři. Musel to být hrozný pohled, doteď si vzpomínám na výraz v jeho obličeji. Kdysi jsme si byli blízcí, ale poslední rok jsme se nevídali. Nevídal jsem se skoro s nikým. Cesta sanitkou uběhla hrozně rychle, během cesty se ze mě snažila posádka získat aspoň základní informace o tom, co se stalo, což bylo těžké, když jsem jen přikyvoval a vrtěl hlavou. Naposledy si vybavuji příjezd do nemocnice, pak následuje okno, kdy si nic nepamatuji. Jak jsem se později dozvěděl, operoval mě primář plastické chirurgie. Probuzení bylo více než zvláštní, jelikož jsem byl operován pod úplnou narkózou, probudil jsem se v totálním rauši. Možná v tom hrálo roli psychické rozpoložení a taky fakt, že ještě před 48 hodinami jsem byl na dovolené v Itálii, ale byl jsem úplně mimo. Během toho, co mě vezli ze sálu, jsem se snažil se všemi komunikovat v angličtině, vesele jsem pokřikoval a neuvědomoval si realitu. Vystřízlivění přišlo na jednotce JIP, oddělení ORL, kde čekala máma. Pohled na ni mě navrátil zpět do reality, já procitnul a začal plakat, ona taky. Pokud si tu vzpomínku vybavuju správně, začala brečet i zdravotní sestra. „Už to nikdy nedělej, prosím", naléhala máma. „Neudělám, přísahám", zněla má odpověď. Chvíli jsem mámě popisoval, co se stalo, co mě k tomu přimělo. Doteď nerozumím smýšlení svého tehdejšího já, proč jsem se nesvěřil dřív, proč jsem to neřešil jinak. Minulost vrátit nelze...."